7.3. Tongariro Alpine Crossing aneb po stopách Froda Pytlíka

Vražedný budíček v 6:00 (už přes měsíc jsme nevstávali takhle brzo!) a přesun autobusem za nekřesťanských 40 NZD na osobu, který jsme málem nestihli, na začátek tracku v Mangatepopo Car Park. Po povzbuzujících slovech řidičky, že nás odpoledne opět nabere na konci treku „very tired but happy“ vyskakujeme z autobusu a nadšeně se vydáváme vstříc prvním kilometrům v druhém největším národním parku na světě – Tongariro National Park. Celkem jich nás čeká 19,4 a zaberou nám dle průvodce asi 7-8 hodin času. Výchozí bod má 1130 výškových metrů a s davy dalších turistů zahajujeme první jednoduché kilometry k odbočce na Soda Springs, ke kterým jsme nešli, protože nás odradila fronta turistů a asi půlhodinové zdržení navíc. Velikou úlevou jsou vychytané suché záchody po celé stezce, vždy umístěné po hodince a půl. S sebou pouze vlastní toaleťák! :) No potom ale začalo peklo, a to doslova. Devil´s stairs (Ďáblovy schody) se tak nejmenují jen z legrace – stály nás durch propocené oblečení a odvařené hýžďové svaly, ale výsledek stál za to. Ocitli jsme se na úpatí Mount Ngauruhoe, filmové Hory Osudu z filmu Pán Prstenů. Ve skutečnosti je to opravdu stále činná sopka, která naposledy vyvíjela aktivitu v roce 2006, což není tak dávno... Všude kolem nás je měsíční krajina plná prachu, kamení a zatuhlé lávy, jak se před lety nezadržitelně valila krajinou všude kolem. Povrch sopky je téměř neschůdný, plný písku a kamení, takže každý krok vpřed byste se posunuli o metr zpátky. Výstup na vrchol hory je právě proto zakázaný, aby se krajina ještě více neničila zbytečnou erozí. Přesun na South Crater (Jižní kráter) byl odpočinkový, více méně po rovince. Cestu nám ale začal komplikovat silný vítr, který postupně nabíral na intenzitě až k 35 kilometrům za hodinu. To už jsme vytahovali čepice, rukavice a naše super neprofukavé a neporomokavé bundy Hingpoint. Jak jsme za ně byli rádi!! Oproti ostatním rádoby turistům, kteří mrzli ve fleecových mikinách jsme si chrochtali blahem v teple a mohli se v klidu kochat okolní dechberoucí krajinou až nahoru na Red Crater.

YIAC0292  YIAC0309

Na úpatí Mount Ngauruhoe (hora Osudu)

South Crater a sopečná krajina kolem nás

Cesta nebyla žádná procházka růžovou zahradou, místy mě i Honza držel za ruku abych mu v silném větru neuletěla (beze srandy :D), ale nakonec jsme se doslova vyškrábali na Red Crater, nejvyšší vrchol dnešního výletu o výšce 1886 výškových metrů. Výhledy jsou opravdu nepopsatelné, všude kolem krátery, pára vycházející z různých prasklin v zemi, údolíčka a skály...tohle člověk neuvidí nikde na světě. Pár selfíček a jde se dolů, opravdu krokem, respektive klouzáním po kamení a šotolině. Turisté kolem padají jak hrušky a my máme taky co dělat, tohle je asi nejtechničtější část treku. Dole nás čeká odměna, nádherná, pro Maory posvátná jezera Emerald Lakes. Hurá, nejnáročnější část máme dle průvodce za sebou! Po chvíli se dostáváme k Blue Lake, obrovskému jezeru sopečného původu o čemž nás přesvědčila vůně síry všude kolem.

YIAC0352  YIAC0369

Na vrcholku Red Crateru (1886 m.n.m.)

U posvátného Maorského jezera Blue Lake

Od této chvíle v podstatě začínáme sestupovat dolů, okolní krajina je úžasná a jak sestupujeme níže, začíná se objevovat i vegetace a ještě níže i její první obyvatelé – cvrčci. Do této chvíle se v krajině nevyskytoval ani živáček, díky nehostinným podmínkám.  Po cestě dolů si potvrzujeme nepsané pravidlo na túrách, a to, že dolů je cesta vždycky horší a náročnější. Poslední kilometr bylo pro mě doslova peklo, nohy se mi dostaly do křeče a levá Achilovka mě bolela tak, že jsem poslední krůčky na vyhlížené parkoviště Ketetahi Carpark scházela doslova jak posraná :D Na parkovišti v 760 nmetrech nad mořem už čekaly davy dalších trekařů, kteří dokončili túru před námi. Uklidňovali jsme se myšlenkami, že určitě museli vyrazit o hodně dřív než my, protože jsme přece byli super rychlí, cestu jsme zvládli za 6 hodin. Po hodince a půl konečně náš autobus, nejúžasnější sprcha pod sluncem, kávička, jídlo a za odměnu a jedno, dvě, tři, čtyři…nebo kolik těch piv bylo ;) Usínám s pocitem, jako bych právě dokončila nejnáročnější sedmiboj v životě, kdy mě bolí i ležet a nehýbat se, ale zároveň s pocitem, že jsem dnes dokončila zatím nejnáročnější trek v životě.

IMG_20190307_110106  YIAC0392

 Sestup k parkovišti Ketetahi a kolečně trocha zeleně kolem nás

 

8.3. Whakapapa Holiday Park – Taupo – deštivá oslava MDŽ

Hned ráno se přesouváme z placeného kempu ve Whakapapa zpět do Taupa. Dnes nás doprovází vytrvalý déšť a svalová bolest celého těla ze včerejšího náročného tracku. Takže jsme strávili den odpočinkem, poflakováním po obchodech v krásném městě Taupo (sháněli jsme Voltaren na moji bolavou Achilovku) a oslavou MDŽ kávičkou a banánovým chlebem v autě za stálého a hustého deště. Spíme opět ve free campu Five Mile Bay, tentokráte prozíravě co nejblíže u jediných záchodků v kempu.

IMG_20190308_160620  IMG_20190308_160714

Jezero Taupo s jeho úchvatně modrou vodou

Jak jinak trávit deštivý den než v mlsáním dobrot v autě